2017: 84 dní na cestách – Sdílení

Po roce je tu opět shrnutí mého cestovatelského roku (loňský článek zde). Potěšilo mě, že jsem na cestách strávil tolik dní, vzhledem k tomu, že do státních závěrečných zkoušek (06/2017) jsem byl na cestách nějakých 10 dní – tak pak se to slušně rozjelo! Po SZZ jsem si potřebovat dát ještě chvíli pauzu a zamyslet se nad tím, kam dál v životě směřovat… A proč se nezamýšlet na cestách, že?

Pradox je, že jsem strávil na cestách více dní než loni, ale rozpočtově to vycházelo daleko levnější než v minulých letech. Je to hůavně kvůli tomu, že jsem se rozhodl přestat platit za spaní a v některých případech i za dopravu – současně to, ale vyžadovalo větší počáteční investice, abych se netahal s 30 kg batohem (o výbavě a lowcoastu budu psát v nějakém z dalších článků).


Cestovatelský minimalismus: Radost z cestování je nepřímo úměrná množství zbytečností, které s sebou taháte.


Určitě vás napadne otázka: Proč na úvodní fotce k článku není nějaké super cestovatelské místo? Za poslední rok jsem tak nějak dospěl k tomu, že daleko důležitější je s kým cestujete, než kam cestujete. Jak řekl Christopher McCandless na sklonku svého života Happiness only real when shared. (Štěstí je skutečné, je-li sdíleno.“) neboli můžeme říct i ,,Sdílená radost je dvojnásobná radost, sdílená starost je poloviční starost.“ 


Daleko důležitější je s kým cestujete, než kam cestujete.


Další otázka, která vás určitě napadne je: Proč každého držím za ruku? Myslím si, že každý s kým cestujete – a je úplně jedno jestli to je váš přítel/přítelkyně, kamarád/kamarádka, či banda přátel – je takový Váš průvodce, který Vás na cestách učí něco o svém životě. Ukazuje Vám svůj pohled na situace, své hodnoty, své radosti i své strachy.

Třeba, když se bavím se Žanet na Slovensku o stopování a ona povídá: ,,No jasně, úplně bez problému. V Čechách stopuji i jako sama holka a je úplně na pohodu.“ Jen nechápavě kroutíte hlavou (měl jsem dost předsudky vůči stopování v Česku – paradoxně Itálie, Slovensko, Rumunsko no problem). No, a pak o týden později už vesele stojím na výpadovce z Pardubic s palcem nahoru a s myšlenkami – když to zvládne ženská, tak to zvládnu přece taky.

První stop po ČR a odvoz až pod chrám sv. Barbory.

Nakonec jsem po 20 minutách stopl tuhle skvělou slečnu, s kterou jsme kecali až do Kutné Hory. O půl hodiny později pak páreček novomanželů, kteří mě dali na cestu víno. O další den později ostraváka, který mě vyprávěl o práci v korporaci… prostě co auto, to příběh.

Na cestách jsem se též naučil, že je důležité, aby vždy alespoň jeden zachoval nadhled, protože pak se každá překážka zvládne – jak jsem psal v úvodu: sdílená starost je poloviční starost. Tohle je fotka z Rumunska, kdy jsem se s Kiki rozhodoval, zda jít podle modrého proužku, červeného proužku, modrého kolečka, žlutého kolečka, žlutého křížku, modrého křížku nebo modrého trojúhelníčku, přičemž ani jednu značku a ani jedno cílové místo jsme neměli v mapě.
S Kiki uprostřed Rumunska. Usmívám se, protože jsem nikdy takové značení neviděl.
Problém nastane ve chvíli, kdy oba neví, co dál. Třeba, když jsme spali ve dvou uprostřed bouřky a krupobití na vrcholku Králického Sněžníku, v přístřešku, který byl pro jednoho – tam prostě nezbývalo nic jiného než konstatovat – jsme prostě v prdeli. 😀

Jak se ale říká, kde je problém, tam je i řešení. O 4 měsíce později jsme s Evčou vyrazili do Krkonoš, kde už jsme si našli lepší přístřešek (paradoxně tu noc nepršelo, ani nebyla taková zima, jakou hlásili).

A ať prší, je bouřka nebo padají kroupy, tak stejně to za to stojí, protože není nic krásnější, než se probudit uprostřed hor a udělat si krásnou teplou snídani.

Snídaně s Evčou v Krkonoších a ranní pohled na Sněžku.

Na cestování jsem si současně zamiloval i poznávaní nových lidí, a to jak jsou (téměř) všichni na horách naprosto v pohodě.  V červenci 2016 jsem při přechodu Jeseníků potkal pohodový pár cestovatelů… no a rok později? Ráno, v poslední den naší skoro 70 km pouti podzimními Jeseníky, vylezeme ze stanu a přímo naproti stanu spí ten samý pár, který jsem tam loni potkal. Prostě úžasné, nádherné setkání uprostřed zmrzlých hor. Miluji to, jak je svět malý… jen škoda, že jsme si opět nevyměnili kontakt (PS: Jestli to čtete, tak napište. :D)

Se Zuzkou uprostřed Jeseníků – nekonečné sledování hvězd a východů/západů Slunce.

Opět se musím vrátit k tomu úvodu – daleko důležitější je s kým cestujete, než kam cestujete.  Myslím si, že cestování je určitá forma partnerství a je nesmírně důležité cestovat s někým, s kým si sednete, ať už v hodnotách nebo ve smyslu cesty – buďte proto k sobě upřímní!

Možná to bude znít moc sluníčkově, ale musím se přiznat, že každý s kým jsem v roce 2017 cestoval, tak mě něco důležitého předal – svou zkušenost, své hodnoty, svůj názor, svůj pohled na svět. Neříkám, že s každým bych vyrazil znova, ale každá ta přítomnost druhého člověka, mě mílovými kroky posunula dopředu (oproti roku 2016, kdy jsem cestoval převážně sám). Nejvíce mě asi dalo cestování ve dvou, protože tam se nejde přehlasovat, nejde tvrdit, že jeden je důležitější než druhý, tam se musí tak dlouho rozhodovat a diskutovat, než se dojde do stavu WIN-WIN – což je pořádná škola života…!


Co říct závěrem? Snad jen trošku té motivace! Po přidání fotek z cestování jsem musel opět poslouchat výmluvy typu: nemůžu cestovat, protože se musím učit a sbírat kredity, či různé další variace… tak přesně kvůli tomu sem dávám video od kamarádky Lucky Řehákové! Kdy jsme s přáteli vyrazili do Moravského krasu na kurz z předmětu Trénink osobních kompetencí za 2 kredity! Takže žádné výmluvy, cestovat se dá opravdu kdykoliv!

Na kurz jsem vyrazil v době, kdy mě vrcholilo psaní diplomky a přesto se to dalo zvládnou. Současně ta diplomka nebyla tak špatná, protože jsem s ní vyhrál soutěž, kde odměnou bylo mimo přednášky a odborného semináře i možnost navštívit opuštěné doly v oblasti Ostravska… co tím chci říct? Albert Einstein, Nikola Tesla, i kdokoliv jiný na této planetě – má každý den k dispozici 1440 minut času a je jen na něm, co s nimi udělá. 🙂

 

Co říct závěr. Ať už cestujete s kýmkoliv nebo děláte cokoliv – tak by to měla být pořád pořádná zábava! Jak řekl Adam Marčan na začátku své přednášky na TEDu: „Život je o tom se zabavit než umřeme, a proto bychom se měli občas zastavit a zamyslet se nad tím, jestli nás to, co právě děláme skutečně baví.“  Poslední fotka je se ségrou na pohádkových zámcích uprostřed Alp (Neuschwanstein a Linderhof), kde zrovna restaurovali historické sochy, tak jsme je stylově nahradili.


No a na úplný závěr přidávám pár odkazů – na mém facebooku, naleznete veřejná cestovatelská alba s podrobnějšími popisem jednotlivých výletů – Na cestách II (souhrn dvouletého cestování), Paříž mým pohledem (2 týdny v Paříži mým objektivem).

Tady na webu si pak můžete pročíst článek o stopování po Rumunsku nebo se podívat na 9 zahraničních míst, které jsem v roce 2017 navštívil, a které doporučuji.


Zpět na hlavní stranu.

Napsat komentář