Indie II

Indie je země, která na Vás zanechá hluboký dojem ještě dlouho po tom, co se vrátíte zpět. Pro mě osobně to byla první zkušenost, kde jsem mohl vidět ty rozvírající se nůžky mezi chudými a bohatými. Něco, co se v ČR nemůžeme tolik vidět, maximálně vidíme pár žebráků v Praze, kteří však mají v kelímcích kovové dvacetikoruny, takže si člověk říká, že si nežijí tak špatně.

Ale v Indii je tento rozdíl vidět opravdu hodně. Procházím čtvrtí Starého Dillí, kde konverzuji s 65 letým Indem, který mě říká, že v tomto domě žije 200 lidí, v dalších domech to samé, člověk vidí neskutečnou populační hustotu na km čtvereční.

Další den projíždíme taxíkem Nového Dillí, kde vidíme obrovské domy bohatých. Dům, která je velký jako 5 domů na fotce (i s pozemkem) a žije v něm jedna rodina.

Další kontrast vidím o kousek dál, kdy jedu TukTukem a předjíždí nás postarší pán, co řídí Porsche. Po chvíli zastavuji na křižovatce, kde ke mně přibíhají dvě čtyřleté vyhublé holčičky, co tančí s obručí a předvádí různé kousky co umí. Snaží se maximálně upoutat mou pozornost, než padne zelená na semaforu. Po skončení žádají 10 rupíí (3 Kč). Jednou se teda nechám zlákat a podávám jim alespoň plechovku koly, kterou mám v batohu. Ještě větší kontrast pak vidím u nás na hotelu, kde si ráno jdu zaplavat do bazénu a večer po konferenci si dávám vanu. Naprosto normální věc si říkám, člověk si potřebuje odpočinou po náročném dni…

V čem je to kontrast? V tom, že v Indii nemá 104,2 milionů lidí přístup k pitné vodě a 805,7 milionů lidí nemá přístup ke kanalizaci. To jak vypadá (je cítit) život bez kanalizace poznávám až v Agře, kde jdeme po ulici, kde jim to odtéká přímo na ulici.

Stejný kontrast vidím i v lidech – někteří se Vás snaží za každou cenu oškubat – Martin říká: „Bílé peněženky přijely.“ Já dodávám: „Tady si myslí, že když jsem bílý, tak že automaticky bydlím v Bílém domě.“ Na druhou stranu jsou v Indii i neskutečně příjemní a ochotní lidé – když jdu do metra, tak mě voják ochotně vysvětluje, jak to tam funguje a kam mám přesně jet. Když omylem nastoupím do ženského vagonu metra, tak mě policista slušně požádá ať jdu do vedlejšího (žádný řev, vyhrožování, pokuty), celý vagon metra se samozřejmě směje. Když se vracím od metra, tak mě zastavuje Ind a nabízí mě svezení na své motorce, cestou mě hrdě říká, že je reprezentantem v hodu koulí, další svezení mě nabízí řidič auta, kterého se ptám na cestu ke stanici metra. V chrámech to stejné, každý nám ochotně nabízí povídání o náboženství.

Současně vidím i spoustu kontrastů oproti Evropě. Tady v Dillí je naprosto běžné, že se na ulici něco prodává. V jednom místě boty, o kousek dál banány, o kousek dál zase hračky. Všechno je na pár metrech k sehnání. Není to jako u nás, kde většina lidí vezme auto a jede na nákup do obrovské krabice s obrovským parkoviště, kde si koupí  jídlo, které je dovezené z celého světa a které nakonec stejně vyhodí (každý Čech ročně vyhodí 170 kg jídla).

Co říct závěrem? Největší očistec pro mě byl samotný odjezd z České republiky – kdy člověk měsíc dopředu poslouchá k smrti vystrašené lidi, kteří čtou zprávy a dívají se na televizi – o tom, že tam člověk umře, a když neumře, tak ho minimálně znásilní, chytí všechny nemoci, co existují, a když náhodou nechytí, tak ho minimálně okradou.

Téměř celou Indii jsem strávil v barefoot sandálech, které jsem si sám vyráběl, navštívil jsem různé náboženské instituce, jezdil všemi druhy dopravy a nic se mi nestalo. Co tím chci říct? Když se člověk chová jako místní a s patřičným respektem, tak se mu na cestách opravdu nic nestane.

Jedině mě teda 3 dny bylo špatně od žaludku, ale za to si mohu sám, když jsem příliš rychle testoval různé druhy jídla… Když se Vám něco takového stane, tak ač nerad (tak doporučuji prášky), protože v tomhle případě půst či jiné alternativní metody moc nepomůžou


ZPĚT NA HLAVNÍ STRANU


Napsat komentář