Lowcost v mém podání… část II: jak

V minulém článku: Lowcost v mém podání… část I: za kolik, jsem psal o tom, za kolik jsem schopný aktuálně cestovat a zmiňoval jsem tři hlavní položky, za které na cestách platíme:

 DOPRAVA – UBYTOVÁNÍ – VSTUPY/SUVENÝRY/“ZÁŽITKY“.

V druhém pokračování se podíváme na to, jak si to nastavit, abychom to bylo takhle levné. Současně doporučuji i můj další článek na téma cestování, konkrétně o tom, proč si někdo myslí, že na cestách bude šťastnější, či že život na cestách je jednoduší – „Dokonalý“ život na cestách.

UBYTOVÁNÍ

Volně / pod širákem

Nejčastěji cestuji do divočiny, a tam to řeším tak, že spím pod širákem či v přístřešku. Na spaní venku doporučují třeba článek (odkaz ZDE) Garyho Stringera ze skupině NOMADS – a life of alternative travel, kde sepsal většinu severů na alternativní spaní (přeložil Martin Vávra). Případně pokud si nejste jistí, zda se v dané zemi může volně kempovat, tak doporučuji mapu kluků ze skupiny CZ & SK wild campers ve světě i doma. Já osobně spím volně i v národních parcích (kde je většinou kempování zakázáno). Zde to řeším tak, že mám pouze žďárák, či tarp. Diskuzi s „ochranáři“ přírody jsem měl jenom jednou a na to jsem jim odpověděl: ,,Omlouvám se, večer jsem to nestihl do chaty, tak nouzově bivakuji.“ Na tuhle větu Vám většinou nemají co říci. Slovo „ochranáři“ mám záměrně v uvozovkách, protože mě přijde naprosto SMĚŠNÉ až NECHUTNÉ, že někdo zakazuje spaní ve volné přírodě, a přitom povoluje kácení lesů kvůli sjezdovkám, umělé zasněžování, stavění lanovek a disneylandů ala Dolní Morava, či vydává jako na běžícím páse povolení pro vjezd osobním automobilem do NP. Jsem toho názoru, že: Příroda je všech, kdo se k ní umí chovat!

Sdílené

Letos jsem zkoušel spát u Čechů v zahraničí a též je to zajímavá zkušenost. Takovýto inzerát jsme třeba napsali, když jsme hledali ubytování ve Švýcarsku. Získali jsme dvě skvělé ubytování u pohodových Čechů, kteří tam žijí – jedno na břehu Curyšského jezera s výhledem na hory, druhé pak uprostřed Švýcarských Alp. Kromě skvělého ubytování jsme navíc měli informace o životě v dané zemi z první ruky. Též doporučuji vyzkoušet.

Můj inzerát při hledání sdíleného ubytování.
Náš výhled ve Švýcarsku.

Případně je možné využít někoho známého, kdo je v zahraničí: takhle jsme spal třeba v Manchesteru, Londýně či v Srbsku v u kamarádů v Užici.

Hotel

Další možností, jak řeším spání je, že „cestování“ spojím s pracovní konferencí, kde je často hotel či strava v ceně konference. Takhle jsem to řešil třeba, když jsem jel letos poprvé do Indie (o konferenci jsem psal tady: Indie I). Slovo „cestování“ je tam záměrně v uvozovkách, protože se jedná v první řadě o pracovní cestu a né vždy zbude čas na to, poznat tu zemi, či to město – v říjnu jsem byl třeba na mezinárodní konferenci v Bratislavě a díky pracovnímu vytížení jsem z města viděl pouze nádraží a hotel, proto tam jsou ty uvozovky.

DOPRAVA

Stop

Největší dobrodružství a současně největší zábava, protože vám vůbec nepřijde, že jste tak dlouho na cestě, hlavně co auto, co řidič to příběh, která vám utkví v paměti. Za tu dobu co stopuji mám tolik příběhů, že bych mohl psát blog jenom o stopování, tady je alespoň pár z nich Stopem do Německa, Stopem po Rumunsku. Kromě Rumunska a Německa, jsem stopoval v Rakousku, Itálii, Maďarsku, Česku, Slovensku a vždy jenom samé dobré zkušenosti, takže se stopování určitě nebojte – průměrná čekací doba půl minuty až 30 minut. Opravdu na tom není nic složitého, prostě si vyberete místo tak, aby mohl řidič zastavit a hlavně se v klidu rozhodnout, zda jste mu sympatičtí. No, a pak už stačí jen zvednou palec, nasadit úsměv a je to.

Doporučuji mít s sebou mapy.cz ať víte, kde jsou benzínky či místa, kde se dá vhodně stát. Pokud se budete pohybovat po dálnici a stopovat ve velkém městě, tak doporučuji určitě mít s sebou internet – zadáte si tam název města a směr, kam jedete a najde vám to spoustu článků, jak se dostat na konec města, na které benzínce na dálnici stopovat, případně co mít napsané na ceduli, aby to řidiči pochopili.

Sdílená doprava

Stejně jako se dá sdílet ubytování, tak se dá sdílet i doprava. Já tím, že nemám řidičák, tak to využívám poměrně často – letos se nás dalo dohromady 9  (neznámých lidí) a v dodávce jsme vyrazili na sever Norska za polární kruh (najeli jsme 8 000 km). Tohle doporučuji využívat hlavně v drahých zemích, kde je i jídlo drahé. Prostě si narvete kufr plný našeho jídlo a vesele křižujete drahou zemi. Nemusí to být samozřejmě jenom neznámý lidé, můžete sbalit pár přátel a vyrazit prakticky kamkoliv – cena je většinou nižší, než kdybyste jeli autobusem či letěli.

Akční jízdenky

Serverů, odkazů je nespočet a když budete trochu googlovat, tak určitě najdete nějaký, který Vám bude vyhovovat. Já bych tuhle podkapitolu spíše věnoval něčemu jiného. Pozoruji, že si lidé často najdou superlevnou letenku, či jízdenku, ale pak jim v hlavě skočí takové to ALE. Jela bych, ale nemám odvahu, nemám vybavení, neumím jazyk, pojedu jindy (samy si dosaďte vaší výmluvu). Takže najít levnou letenku je určitě super, ale důležitý je udělat ten první a nejdelší krok – od ničeho k něčemu.

Jde o to si to jenom přehodit v hlavě a nebrat to jako strach, ale výzvu či příležitost. Třeba loni jsem přišel z baru a na facebooku na mě vyskočilo od slečny, co jsem viděl jednou v životě – Hledám někoho do Rumunska, mají jízdenky za 198 Kč zpáteční. Mohlo padnou spoustu výmluv – neznám jí, nevím, co tam budu dělat, nemám pořádné vybavení atd., místo toho jsem radši koukl na mapy.cz, abych zjistil, kde že to vlastně to Rumunsko leží a o dalších 30 minut později jsme už kupovali jízdenky.

SUVENÝRY, VSTUPY, „ZÁŽITKY“

Třetí významná položka, na které se dá dost ušetřit, jsou všemožné suvenýry, různé cetky, ale i vstupy a „zážitky“. Já jak jsem minimalista, tak si suvenýry vůbec nevozím, nemám potřebu mít doma cetky, z kterých byl utíral prach. Pro mě to nemá žádnou hodnotu, když už si něco přivezu, tak to musí být věc, kterou budu skutečně použiji (jógové kalhoty, zápisník, láhev dobrého piva). Tohle je samozřejmě na každém, jak to cítí. Obdobně je to i u vstupů a u „zážitků“, v uvozovkách to mám proto, že myslím takové ty zážitky, za které musíte někomu zaplatit. Třeba si koupíte canyoning, jízdu na čtyřkolkách, vstup do všech 50 muzeí ve městě, stezku v oblacích, luna park, jízdu na seakajaku, na raftech a já nevím co ještě. Opět v rámci minimalismu nic z toho nepotřebuji, nepotřebuji chodit na umělou stezku v oblacích, když mohu lézt v oblacích po skalách. Nepotřebuji procházet řeku v neoprénu, když jsem otužilí a mohu si pod ten vodopád doplavat sám. Obdobně je to i se vstupy, nepotřebuji vidět 50 interiérů zámků, když mě přijdou všechno skoro stejné, obdobně nepotřebuji chodit ani na žádné komentované prohlídky – stejně pak všechno zapomenu.

Na každé cestě si proto pečlivě vybírám, kam ty peníze investovat a co mě přinese nějaký hlubší význam – za to jsem pak ochotný zaplatit, ať to stojí, co to stojí, pokud to má pro mě tu přidanou hodnotu. Zde proto neexistuje správná míra, co je akorát a co už je hodně. Pro každého to může být něco jiného.

Letos to pro mě byla návštěva nočního Louvru (15 Euro), v kterém jsem byl v noci již podruhé a opět mě okouzlil, slovy se to moc nedá popsat, noční nekonečný Louvre se musí prostě zažít a prožít. Dále jsem v Oybinu (6 Euro), což je hodně silné místo za hranici v Německu, kde jsme nakonec 2 hodiny poslouchali koncert náhodných umělců pod širým nebem. No v neposlední řadě jsem platil MainTower (7,50 Euro) a Domturm (3 Euro), což jsou dvě skvělé vyhlídky v evropském New Yorku, které mi nabídly opravdu nevšední pohled na tohle zajímavé město. Zbytek bylo buď hrazených, či se tam dá běžně dostat zadarmo nebo jsem naopak měl potřebu to místo vidět jenom zvenku.

Další tipy na zajímavá a magická místa přinesu v dalším článku, stejně tak jako jsem loni psal o tom, co navštívit v zahraničí – článek: Za hranicí.

 

Další fotky z letošních cest tady: Facebook: Na cestách II, 2018


ZPĚT NA HLAVNÍ STRANU


 

Napsat komentář