Stopem do Německa

Berete často stopaře? Ptám se řidiče, kterého jsme stopli. Odpověď je: Rád bych bral, ale moc Vás není. S tím bohužel musím souhlasit, dříve jsem vídal docela dost lidí s palcem u silnice, ale teď jich je méně. Nejspíše je to „tou dobou“ která nahrává individualismus a tomu, že si každý hraje na to, že si vše zařídí sám a že nepotřebuje pomoc od druhého.

Přitom, když člověk stojí u silnice a sleduje gesta řidičů, tak každé třetí auto, která nám nezastaví nám ukazuje, že by nás jinak vzalo, ale že jede jen do další vesnice, či že jede jinam, než potřebujeme. Takže řidiči pořád ochotní jsou, jen ty stopaři jaksi nejsou…

Přitom je to skvělá doprava, když se chce člověk rychle seznámit a poslechnout si životní příhody ostatních lidí a ještě k tomu zažít nějaké to dobrodružství. Pro inspiraci tady dávám pár příhod, co se nám stali – stopli jsme:

  • Krizovou manažerku, která jela ze Slovenska a celou cestu nám říkala zajímavé názory na českou společnost.
  • Vojáka, který je u speciálních jednotek. Dozvěděli jsem se o tom, jak probíhá extrémní výcvik, co všechno je potřeba, prostě hodně zajímavé povídání, které krásně vyplnilo 70 km cestu.
  • Pána, který mě rozsekal hláškou: Já: Bál jsem se, že tady nám nikdo nezastaví, protože všichni jedou rychle (stáli jsem pod kopcem, na konci rychlostní silnice, kde všichni jeli 100 km/h). On: Mě to rychle nejede. (Měl takovou plečku, co sotva jela, tak mohl v klidu přibrzdit). ako bonus nám dal skvělý typ na návštěvu kostela v Jablonném pod Ještědí

  • Rodinku, nejdříve nám nezastavili, protože byli plní, ale pak se pro nás vrátili se slovy, že syn to zvládne dojet na koloběžce, tak ať koukáme nasednout. Nakonec nás hodili ještě dál, než jeli.
  • Němce, co jeli do Čech jezdit na vodních lyžích, mimochodem to bylo první auto, které ten den jelo a Zuzka ho hned, a ještě k tomu v kopci stopla.
  • Prodejce zmrzliny, mimochodem bývalého řecko-římského zápasníka, který nás nakonec ukecal a hodil až k ZOO Liberec, kde má svůj stánek a jako bonus nám oběma věnoval zmrzlinu (mimochodem byla opravdu výborná).
  • Poláka, který moc neuměl česky, ale vtipné bylo, že jsme stopovali na náměstí na vesnici, kde bylo spoustu lidí a všichni na nás koukali jako na zvířátka v ZOO, a pak se docela divili, když nám zastavilo nějaké BMW nebo co to měl za auto.
  • Tatínka, co nám řekl, když se narvete, tak Vás vezmu. Měl dvě malé děti v autosedačkách, ale nakonec jsme se vešli, a ještě jsme celou cestu koukali s dětmi na Nekonečný příběh (já si rozšířil filmové obzory, protože jsem to neviděl).
  • Tři skvělé mladé lidi, kterým jsem polovinu cesty vyprávěl o Indii a oni nám pak o svém cestování.
  • Páreček milenců, kteří to doma zakamuflovali a jeli na týdenní společnou dovolenou. Neuvěřitelně v pohodě pár s kterým byla opravdu sranda, jen škoda, že nás vezli jen kousek.

Při cestování low-cost je vlastně všechno velké dobrodružství…

První noc jsme spali na rozhledně v Německu, kde byl úžasný výhled na českou i německou krajinu a v noci na desítky hvězd. Druhou noc zase naopak na Protržené přehradě, v přístřešku samoobslužného baru, kde byla kasička a člověk si mohl kdykoliv vzít to, na co měl zrovna chuť.


Na závěr tradiční kalkulace:

  • Vlak: Pce-HK-Pce, Liberec – Desná: 99 Kč (IN 25)
  • Stop: 270 km: 0 Kč
  • MHD: HK, Liberec: 39 Kč
  • Vstupné Oybin: 156 Kč
  • Spaní: 0 Kč
  • Suvenýry: 0 Kč
  • Celkem: 294 Kč

Magický Oybin určitě doporučuji! V kostele bez střechy jsme byli snad půl hodiny úplně samy a sledovali jsem, jak sluneční paprsky ten kostel pomalu prosvěcují. No a potom dorazili dva úžasní hudebníci, kteří tam snad dvě hodiny hráli… tady krátké video z jejich vystoupení. Prostě magické…

 


ZPĚT NA HLAVNÍ STRANU


Napsat komentář