Stopem po Rumunsku

Malé postřehy z velké cesty, aneb co auto, to příběh.

  1. Při západu Slunce nám staví Laura s manželem, kteří jsou moc milý, probíráme s nimi plán naší cesty a oni nám nabízí, že nás vezmou až k sobě domů, což odmítáme, protože to není po cestě, ale i tak s nimi urazíme prvních 30 km po Rumunsku.
  2. Kiki stopuje mikrobus, který tu jezdí na způsob veřejné dopravy. Po nás však nikdo peníze nechce, tak s úsměvem po dalších 40 km vystupujeme.
  3. Kráčíme na konec města a cestou nás zastavuje bývalý boxer, co nám nabízí, že nás 10 km popoveze. Je strašně ukecaný a pořád si chce s námi povídat rumunsky, my mu však nerozumíme ani slovo. Po 3 km to najednou prudce stočí na pole. V duchu si říkám, že jsem ho asi něčím nasral… chceme vzít krosnu a jít dál, ale nakonec z něj vyleze, že si musí jen vyházet seno z přívěsu, a pak bude pokračovat. Jedeme dál a on furt mele něco rumunsky. Po dalších 5 km zajíždí na jatka, ukazuje Kiki, že má zůstat v autě a já mám jít s ním. V duchu si říkám, že to bude rychlý konec. Nakonec zjišťuji, že tam zastavil kvůli tomu, že je tam klučina, co mluví anglicky a že konečně pokoříme jazykovou bariéru. Klučina se mu snaží vysvětlit, že opravdu stopujeme a že opravdu nechceme zůstat u něj na farmě – i když nás tam třikrát zve.
  4. Staví nám páreček cikánských důchodců, kteří mají auto, co se skoro rozpadá. Mám trochu předsudky a obavu si dát krosnu do kufru, ale nakonec to jsou jen nesmyslné předsudky z Česka a vše je úplně v pohodě.
  5. Po nejdelším čekání (20 minut) nám staví malé auto, vybíháme za ním, a povídáme kam jede. On na to, že hrozně moc spěchá, tak ať koukáme nasednout. V autě jsou další dva stopaři, tak se tam sotva narveme, ale hlavně, že jedeme. Řidič s námi odmítá mluvit, tak raději vystupujeme s posledním stopařem.
  6. Staví nám řezník s manželkou, kteří kvůli nám musí přeskládat celý kufr, abychom se vešli.
  7. Hledáme místo pro další stopování a cestou nás oslovuje důchodce, který nám nabízí odvoz do města, tak si říkáme proč ne. Ve městě chce za to nějaké peníze, tak to nakonec usmlouvám na 30 Kč/osoba – náš první a také poslední placený stop.
  8. Zastavuje nám klučina v autě za milion a půl, celou dobu telefonuje, jen když ve stovce na úzké silnici III. třídy předjíždí dodávku, tak na chvilku přestane mluvit. Cestou zdraví policajty, tak si říkám, že je to asi nějaký místní kápo. Veze nás až pod úpatí kopce, což nám dost pomáhá.
  9. Jdeme do 15 km kopce, který vede hluboko do hor. Já prohazuji, že máme do západu Slunce co dělat, protože ve stop moc nevěřím, jelikož v horské vesnici je jen pár domů. Kiki to však zkouší a má hned úspěch. Takže po 1 km chůze se zase vezeme. Veze nás postarší pár v autě, co si myslím, že to nemá šanci vyjet. Chlap se nás však rozhodl přesvědčit o opaku. Celou dobu má nohu skoro na podlaze a řeže horské zatáčky takovým způsobem, že poprvé lituji, že v autě není nic, čeho bych se mohl chytnout.

  10. Míříme zpět, čeká nás opět ten kopec. Staví nám však turisté. Nejdříve se vůbec netváří na naše krosny, ale nakonec (když kvůli nám přerovnají celé auto) nás berou. Chtějí si s námi povídat, což je super, protože většina stopů je dost tichých – jelikož v Rumunsku berou stop jako regulérních způsob dopravy. I přes jazykovou bariéru se snažíme komunikovat, cestou nám navíc zastavují na hezkých vyhlídkových místech, ať se můžeme pořádně podívat.
  11. Při západu Slunce nám zastavuje klučina, který veze další dva stopaře, kteří mu za stop platí. Kiki prohazuje, že tenhle úsek je nejspíše placený v obou směrech, protože je to přesně ten úsek, kde jsme i minule platili za stop. Když si kvůli nám zajíždí 10 km, tak raději Kiki říkám ať rovnou vytáhne peníze. Řidič však nic za stop nechce – někdy je dobré nedat na první dojem.
  12. Ráno začíná nejproblematičtější úsek cesty, kde nic nejezdí nebo všichni jedou jen do druhé vesnice. O to více nás překvapuje, když hned na první dobrou nám zastaví auto, které nás veze do většího města.
  13. Procházíme místní trh a chceme se vydat na konec města stopovat, ale hned u náměstí nás oslovuje starší pár, že nás hodí. Tak si říkáme super. Týpek má klakson jak policejní houkačku, tak vždycky, když někoho předjíždí, tak houká jako na lesy. V duchu si říkám, že jsme jako VIP. Další zajímavostí je, že na předním skle má velký kříž a vždycky, když projedeme okolo kostela, tak ho pohladí.
  14. Stopuji na mezinárodní silnici, okolo projíždí desítky aut, ale nikdo se moc netváří, že nás vezme. Po 10 neúspěšných minutách říkám, že musíme na to jinak a vyměňujeme se. Chvíli po výměně zastavuje pán, který nás nakonec odveze 70 km až zpět do Aradu (nejdelší stop). V autě nám ještě říká, že nás klidně hodí i na dálnici, abychom mohli pohodlně stopovat dál do Čech, na co mu odpovídáme, že dál už jedeme autobusem.

 

Náklady na cestu:

  • Stop: Arad – Salonta – Stana de Vale a zpět: 340 km, 30 Kč/osoba
  • Bus: Brno – Arad a zpět: 1 200 km, 198 Kč/osoba
  • Vlak Pardubice-Brno: 151 km, 70 Kč/osoba (jízdenka na léto)
  • Vlak Brno-Pardubice: 151 km, 106 Kč/osoba (s IN50)

Spaní pokaždé zadarmo, vstupy do národního parku také zadarmo.


Zpět na hlavní stranu


2 komentáře: „Stopem po Rumunsku

Napsat komentář