Tváří tvář smrti…

Nejlepší přítel člověka odchází…

Kráčel se mnou životem…

Je jedno jaký jsem měl den. Jestli jsem si ho celý užil na maximum v plné radosti nebo mě v ten den někdo pořádně naštval, či jsem si prožil bolest a domů se vracím se smutkem. Je jedno, zda jsem byl pryč pár hodin nebo pár dní, pořád mě vítá se stejnou radostí. Protože jediné na čem mu záleží je to, že už jsem konečně doma.

Kéž bych tohle uměl i já. I mi lidé. Bez ohledu na to jaký měl blízký člověk den, ho prostě přivítat s radostí. Protože už to samotné, že se vrátil domů k vám je přece velký dar. Snadno na to zapomínáme.

A jsou to právě psi, kteří nám to připomínají. Připomínají nám to, jak je důležité milovat bezpodmínečně. Připomínají nám, že potřebujeme mít někoho, koho můžeme pohladit. Milují nás bez podmínečně. Kéž bychom to uměli i mi lidé…


Mamka mi volala, že přišel ten den, kdy odchází. Hlavou mi hned proběhlo, že jsem se s ním rozloučil za poslední rok několikrát, protože jsem do Pardubic měl cestu jen párkrát. Při každé návštěvě jsem cítil, že to může být vždy naše poslední shledání, a tak jsem jí to řekl.

Jakoby za mě mluvil můj strach. Strach, kterých nechce vidět smrt. Smrt, kterou v naší společnosti tak skrýváme. Zametáme ji do unifikovaných bílých nemocničních místností, zavíráme do domovů důchodců či LDNek, jakoby v našem životě neměla žádný prostor.

Po hodině se mi to rozleželo hlavou, vnitřní hlas mi říkal, že po tom všem, co pro mě udělal za ty roky mě teď potřebuje právě on. Sebral jsem odvahu a jel ho doprovodit na jeho poslední cestu. Hlavou mi probíhalo, co všechno chci říct, za co všechno mu chci poděkovat, za co omluvit, jak mu co nejlépe vyjádřit vděčnost a říct vše, co chci. Ale ve chvíli, kdy se naše oči setkali jakoby nic z toho nebylo potřeba, Jakoby již vše bylo řečeno skrz pohlazení, dotek, pohled do očí.

Věděl jsem, že s ním chci být celou jeho poslední cestu. Stál jsem tváří tvář tomu, kdy se o mě pokoušela smrt. Byl jsem na několika pohřbech, včetně 22 letého kamaráda. Ale tohle je jiné. Budeme to my, kdo bude rozhodovat o životě a smrti. Přísluší nám vůbec tahle moc? Máme právo rozhodnout?

Paní doktorka nám popsala jak to bude probíhat:

Nejdříve přijde injekce, která ho uspí a až bude spát tak přijde druhá, která mu zastaví srdce. Je možné, že se mu bude hůř dýchat, protože má nemocné srdce, tak pak by ta druhá injekce přišla ještě před usnutím. Až budete připraveni, tak začnu.

To co se v tu chvíli odehrává uvnitř mě, ty pocity co jsou uvnitř se nedají přesně vyjádřit slovy. Klečím u nejlepšího přítele, hladím ho, koukáme si do očí a rozhoduji o životě a smrti. Rozhoduji zda dám svolení k zabití nejlepšího přítele…

Jsem v maximální blízkosti a jen v duchu říkám: ,,Ať se v následujících chvíli stane cokoliv, zůstanu s Tebou. Zůstanu s Tebou. Zůstanu s Tebou…“ Následující minuty se odehrává to, co popisovala paní doktorka. Bohužel v druhém scénáři. A tak hladím a zhluboka si koukáme do očí a sleduji jak se mi nejlepší přítel dusí před očima. Cítím bezmoc, že v této chvíli již nemohu víc udělat. A jen v srdci opakuji: Zůstanu s Tebou. Nebudeš sám…

To totiž jediné můžu v té chvíli udělat. Neodejít. Neodejít, neutéct, i když se vám nejlepší přítel dusí před očima. Stát tváří tvář smrti.

Život vyhasl….

Dál mě to již nepustí. Po tom, co jsem viděl smrt na vlastní oči nemám odvahu jet v dalších minutách kopat hrob. Dal jsem nejvíce, co jsem v té chvíli mohl.

Nezavírejme oči před smrtí. Stejně jako těhotenství i porod, tak i smrt je součástí našich životů. Když je ta možnost, tak život by neměl vyhasínat někde osamotě za zavřenými dveřmi, za temnými žaluziemi.

Tento čtvrtek tomu budou dva týdny. Jsou dny, kdy mě to přijde jak kdysi dávno, ale jsou i dny jako by se to stalo před pár minutami. Vím, že bych dalšího psa nechtěl, i to že poslední rok, co jsem žil v Praze jsme už nebyli v takovém kontaktu, ale i tak mě překvapilo, jak silně mě zasáhl pocit truchlení.  My lidé se toho máme od zvířat tolik co učit.


Zpět na hlavní stranu.