Skok do rozjetého vlaku

Je 15. září 2017, 10 hodin ráno a já ležím v posteli, znuděně pročítám pracovní nabídky, jakožto každý zářijový den – no a pořád nic, co by mě zaujalo, či dávalo nějaký vyšší smysl. Alespoň ten čas se mi krátí, pomyslím si a myšlenkami jsem rázem v Moravském krasu, kam se za pár hodin chystám vypravit s přáteli z Univerzity#mandysovideti…

No a najednou mezi tím pročítáním pracovních nabídek a myšlenkami na svou alma mater to přijde. V hlavě mi naskočí: BUDU DOKTORAND! Vykřiknu to na celý pokoj. Tyhle myšlenky jsem měl sice už párkrát v průběhu studia, kdy mě přemlouvali v pokračování, ale vždycky tam bylo nějaké to ALE:

  • peníze nebudou tak dobré,
  • bude to stát hodně času,
  • nemám na to,
  • budu se muset hodně věcí naučit atd.

Jenže teď, jak se blíží začátek semestru se všechny ty ALE rozplynuly a místo nich začaly padat výhody:

  • budu moci předávat věci dál,
  • budu mít flexibilní pracovní dobu,
  • dostanu se k zajímavým projektům,
  • budu se moci vyrazit na delší dobu do zahraniční,
  • budu mít čas na experimentování s podnikatelským nápadem,
  • spoustu a spoustu dalších příležitostí mi naskakovalo v hlavě.

No a peníze? Tím, že jsem minimalista, tak jich vlastně ani tolik nepotřebuji. Navíc vzpomínám na knihu Tomáše Hajzlera – Peníze nebo život, kde se zamýšlí nad tím, jak je důležité dělat něco co člověka BAVÍ, DÁVÁ MU SMYSL, NAPLŇUJE HO, že je to často více, než třicetitisícové platy, které nabízí inženýrům po škole.

Tohle všechno se děje během pár minut a já už jsem na stránkách univerzity a zjišťuji věci ohledně příjímacího řízení, kde mě web oznamuje: poslední možné datum podání přihlášek do doktorského studia 8. 9. 2017, příjímací řízení se uskuteční 18. 9. 2017.

V duchu mi probleskne myšlenka: Jsem v prdeli.

Jenže záhy přijde další myšlenka: Štěstí přeje odvážným.


,,Štěstí přeje odvážným.“


Takže v 10:30 vybíhám z domu, sedám na kolo a mířím směr univerzita. V hlavě mi přitom zní závěrečná slova předsedy státnicové zkušební komise, který po tom, co jsem získali titul inženýr řekl: ,,Dveře na univerzitu jsou pořád otevřené…“

Přicházím na univerzitu a tam se bavím nejdříve s jedním člověkem, pak s dalším, pak jeden telefon, pak druhý, třetí… no a po patnáctém telefonátu ve čtyři hodiny odpoledne mám své téma disertační práce, a oficiálně podanou přihlášku do doktorského studia. Do emailu mi přichází instrukce, co všechno mě čeká v pondělí v rámci přijímacího řízení… v duchu mě zase naskakuje myšlenka: Kurva… všichni se na to mohli připravovat minimálně týden nebo klidně i x měsíců dopředu a já mám dva a půl dne. Co teď?

Trochu mě polila nervozita z toho, co bude dále, ale naštěstí si vzpomenu na diplomku, na státnice a na to, co mi pomohlo – prostě na pár hodin odjet pryč a vyčistit si hlavu. A pak s čistou hlavou se na to pořádně vrhnout, dát do toho všechno a maximálně se připravit. To jsem udělal před odevzdáním diplomky i před státnicemi a vždy to pomohlo – teď musím taky. Sedám na vlak a jedu za přáteli do toho Moravského krasu. Štěstí se mě stále drží, nejdříve potkávám jednu slečnu, kterou jsem předtím fotil, tak si povídáme až do České Třebové, pak mě z automatu vypadne více peněz, než jsem tam hodil, no a nakonec mě při stopování zastaví jeden skvělý tremp, který mě hodí až do té vesnice, kde jsou přátelé… doufám, že takové štěstí budu mít i v pondělí…

Ptáte se, jak to všechno dopadlo?

Dopadlo to dobře! Mám svou hezkou minimalisticky zařízenou kancelář. Každý den, když v kuchyňce popíjím čaj, tak mohu koukat na Kunětickou horu. No a hlavně jdu do práce s úsměvem, protože vím, že tam (zatím) dostanu příležitost dělat to, co mě baví, co mě dává smysl, naplňuje mě a v čem jsem snad i dobrý.

Nevím sice co bude zítra, co bude za rok, ale vím, že prostě mé rozhodnutí přišlo v pravou chvíli. Ve chvíli, kdy jsem věděl, že to stoprocentně chci – jakmile člověk ví, co chce, tak pak už se to vždycky nějak udělá.


Zpět na hlavní stranu


1 komentář: „Skok do rozjetého vlaku

Komentáře nejsou povoleny.